ZO ČSOP ROKYCANY
pobočný spolek Českého svazu ochránců přírody,
registrovaný pod spisovou značkou L 49107, vedenou u Městského soudu v Praze

ODBORNÉ PROGRAMY

Český svaz ochránců přírody v Rokycanech se již několik let zabývá realizací odborných programů - projektů v rámci ochrany biodiverzity České republiky. Mezi nejdůležitější patří:

Raroh velký - repatriace do severních Čech

shrnutí tříletého programu, který probíhal v Ústí nad Labem a jehož cílem bylo obnovit dříve vyskytujícíse populaci tohoto krásného sokolovitého dravce, najdete zde i identifikační údaje všech vypuštěných ptáků pro případné zjištění v terénu

Sova pálená se vrací

program zabývající se odchovem a vypouštěním mláďat této nejkrásnější sovy na okrese Rokycany, kdeúplně vymizela, díky opětovnému vypouštění má šanci se na vhodných místech opět usadit a založit prosperující populaci

Ledňáček a skorec

program zabývající se mapováním výskytu obou druhů v závislosti na klimatických podmínkách ,nabídce potravy a praktické podpoře hnízdních příležitostí pro oba druhy, případně i pro konipasy horské a bílé, které žijí kolem vody

Dravci a sovy

program zabývající se mapováním dravců a sov na okrese Rokycany, zimním přikrmováním dravců ,stavěním berliček a budováním hnízdních příležitosti - buď v podobě hnízdních podložek nebo klasických budek dřevěných nebo plastových

Biologická ochrana lesa

program navazující na tradiční aktivity ochránců přírody, mezi něž patří vyvěšování budek pro různé druhy zpěvných ptáků, které nás obklopují se zaměřením na lesní prostředí

Rak

program, jehož smyslem a hlavním cílem je zjistit rozšíření raků na okrese Rokycany, určení druhua možnosti rozšíření do jiných vhodných lokalit, při pozorováních jsme se zaměřili především na řekya potoky s množstvím kamenů, rybníky a nádrže se zabahněným dnem, vodní nádrže a zatopené lomy, kde jsme mohli předpokládat výskyt těchto obdivuhodných živočichů

Mihule

program, jehož hlavním cílem je zjistit rozšíření mihule potoční na okrese Rokycany a možnosti jejího dalšího šíření do jiných vhodných lokalit

Čáp

program, jehož smyslem je zjistit rozšíření čápů na okrese Rokycany a případná výstavba dalších umělých hnízd pro jeho další rozšiřování

Repatriace rarohů velkých do severních Čech

Raroh velký (Falco cherrug) je hnědě zbarveným druhem sokola zřetelně větším než sokol stěhovavý. Má světlou hlavu s málo zřetelným vousem na lících. Spodní strana těla je na bílém podkladě silně hnědě skvrnitá, hřbet je hnědý. Nohy mláďat jsou modrošedé, starých žluté, oči tmavě hnědé. Prachový šat je bílý. Ozývá se „kikikiki“ nebo protáhlým „kie-kie“. Raroh velký obývá nejčastěji stepní krajinu lemovanou pohořími či skalami, na kterých s oblibou hnízdí. Hnízdí však i na stromech v agrocenózách kulturní stepi. Na skalách zůstává věrný jednou vybranému hnízdišti, na stromech je odkázán na hnízda jiných ptáků. Hnízdí od března do května. Samice snáší čtyři až pět červenohnědě skvrnitých vajec, na nichž sedí 31 dnů. Vylíhlá mláďata krmí ještě šest až sedm týdnů. Kromě období hnízdění žije raroh velký tiše a nenápadně. Rarozi velcí jsou všestranní lovci. Loví stejně na zemi jako ve vzduchu. Jejich kořistí jsou živočichové do velikosti králíka nebo kachny. Je částečně tažný, táhnou zvláště mladí ptáci.

Česká republika tvoří západní hranici areálu rozšíření raroha velkého. Historická hnízdiště v Čechách byla popsána až na linii Vltava - Labe. Dnes už se tento náš největší sokolovitý dravec v Čechách příliš nevyskytuje. Zásluhu na tom má s největší pravděpodobností člověk, který ojedinělá historická hnízdiště v minulosti brutálně vystřílel. „Woborzil našel v r. 1842 hnízdo na skalnatém pravém břehu Vltavy u Větrušic, ulovil samici a vybral 5 vajec. V roce 1843 znovu hnízdil pár na skalách protějšího břehu mezi Morání a Letkami, ale Woborzil ulovil celý pár a dal vybrat 4 mláďata. Znovu v Čechách hnízdil až v r. 1932 až 1933 ve Vojtěchodole u Mšena, ve výklenku pískovcové skalní stěny. Není vyloučeno občasné hnízdění i jinde (v r. 1940 na skále poblíž Milešovky byla nalezena čerstvě vypelichaná pera starého jedince a vypátráno na skále i hnízdo) “. Zdroj citace : K. Hudec, W. Černý : Ptáci 2, str. 210, Academia, nakladatelství ČSAV, Praha 1977.

Motivem naší činnosti je obnovení populace rarohů velkých, kteří díky člověku neměli šanci založit prosperující populaci. Proto jsme v letech 1996 - 1998 ve spolupráci s Magistrátem města Ústí nad Labem a firmami SETUZA, a.s. a AGROPORT, a.s. ze stejného města vypustili celkem 10 rarohů velkých, v oblasti, kde v minulosti hnízdili. Vypouštění jsme prováděli z ploché střechy Obecního domu v Ústí nad Labem, neboť se jedná o výškovou budovu, z níž je krásný výhled do okolní přírody s přitažlivou Mariánskou skálou. Z důvodu rizika úrazu elektrickým proudem při dosednutí na sloupy elektrického vedení jsme naše rarohy velké neoznačovali širokými ornitologickými kroužky. Dali jsme přednost tenkým, nesnímatelným duralovým kroužkům s kombinací mikročipu systému Trovan, který je vpíchnut v prsní svalovině, bezprostředně u hřebene prsní kosti. Nesnímatelné kroužky jsou většinou ze žlutohnědě eloxovaného duralu, a proto jsou velmi nenápadné i při pozorování silným dalekohledem. Naše rarohy lze tedy spolehlivě identifikovat pouze po odchycení. Z 10 vypuštěných rarohů velkých bylo 8 mladých jedinců blízce příbuzných pocházejících z našeho chovu. S nimi byli zcela nepříbuzní 2 jedinci - pěstounský „otec“ mláďat, vypuštěných v r. 1996, který byl také sokolnicky vycvičen (Ikar) a přikoupený mladý raroží samec, vypuštěný v r. 1997 (Saša). Vypuštěná mláďata se nejdéle vracela k přikrmování (1 měsíc) v r. 1997, kdy jsme na střeše Obecního domu měli umístěnou i jejich adoptivní matku. Tohoto starého a sokolnicky vedeného raroha jsme nad Obecním domem i volně pouštěli ke kroužení z důvodu zvýraznění přirozené rodičovské péče. Vzhledem k tomu, že do současné doby nevíme o žádných ztrátách na životech námi vypuštěných rarohů velkých, domníváme se, že se všech 10 dravců naučilo samostatně lovit. Dnes se mohou i rozmnožovat. Naše metodika tedy umožňuje téměř bezztrátové vypouštění mláďat do volné přírody.

V naší činnosti chceme i nadále pokračovat spoluprací s dalšími lidmi, kterým není lhostejný osud rarohů velkých v Čechách. Proto jsme ZOO Ústí nad Labem poskytli 1 mladý raroží pár odchovaný v r. 1999 k dalšímu rozšiřování chovu, i když se sami (díky tragické události, při které jsme přišli o chovný raroží pár) potýkáme s nedostatkem odchovaných rarohů velkých. Souvisí to i s nedostatkem finančních prostředků na jejich chov. V současné době odchováváme také sokoly stěhovavé (Falco peregrinus) a to ptáky středoevropského a britského původu. Zásadně se však nezabýváme odchovem kříženců obou těchto druhů.

Díky úsilí realizátorů se hned druhým rokem (tj. v r. 1997), kdy projekt probíhal, dostavily první dílčí výsledky. Bylo zjištěno hnízdění rarohů velkých v Labských pískovcích, respektive cca tři kilometry od hranic - bohužel na německé straně. Tehdy se jednalo o hnízdění mladé samice a starého samce, jejichž tři mláďata zlikvidoval výr velký - přirozený nepřítel denních dravců. Nemuselo sice jít o „naše“ dravce, v každém případě to však dokumentuje vhodnost zvolené oblasti pro přirozené hnízdění rarohů velkých. Ústecký ornitolog Jiří Vondráček pozoroval rarohy velké v Ústí nad Labem i 16.2., 17.5., 2.6. a 1.7. roku 1998. V dalším případě byl raroh velký v tomto městě pozorován i při úspěšném ulovení městského holuba.

K hnízdění a vyvedení rarožích mláďat mělo dojít také u Ralska, tedy cca 30 kilometrů od místa vypouštění. Bohužel se nám však nepodařilo získat prokazatelné zprávy o tomto hnízdění.

Vzhledem k tomu, že bychom rádi získali informace o námi vypuštěných dravcích, obracíme se na všechny, kteří se s rarohem v přírodě setkali, aby nám dali vědět, pokud se jim námi označení a tudíž identifikovatelní rarozi velcí dostanou do ruky.

Identifikační data 10 vypuštěných rarohů velkých (Falco cherrug) v Ústí nad Labem

Rarozi velcí, vypuštění 28.7.1996. Mladí jedinci měli dva nesnímatelné kroužky.

Rok narození	Pohlaví	Jméno	Kroužky	Mikročip TROVAN
1996	0,1	Simona	CZ NCA 0191CZ Rokycany 29-96	00-06F-EF1C
1996	1,0	Goro	CZ NCA 0192CZ Rokycany 30-96	00-011E-5DFD
1996	0,1	Sandra	CZ NCA 0193CZ Rokycany 31-96	00-011E-F001
1994	1,0	Ikar	Nejedlý CR Prag 94	00-0133-F3DB

Rarozi velcí, vypuštěni 13.7.1997

Rok narození	Pohlaví	Jméno	Kroužek	Mikročip TROVAN
1997	0,1	Gábina	CZ PRAGUE A 0241	00-0124-E837
1997	0,1	Sofie	CZ PRAGUE A 0242	00-006F-FC0A
1997	1,0	Saša	CZ PRAGUE A 0320 A	00-0124-3893

Rarozi velcí, vypuštění 19.7.1998

Rok narození	Pohlaví	Jméno	Kroužek	Mikročip TROVAN
1998	1,0	Červeňák	CZ PRAGUE A 0298	00-013E-FE6C
1998	1,0	Čuk	CZ PRAGUE A 0299	00-01C6-30B6
1998	1,0	Gek	CZ PRAGUE A 0300	00-01C0-4155

V současné době shromažďujeme vhodný chovný materiál k další reprodukci a k následnému vypouštění těchto krásných sokolovitých dravců do volné přírody. Budeme Vám vděčni, za informaci o zjištění našeho raroha velkého, dle výše uvedených identifikačních znaků (kroužek, mikročip). Věříme, že díky našim aktivitám nebude česká příroda o rarohy velké ochuzena a uděláme všechno proto, aby konečně došlo k prokazatelnému zahnízdění „námi“ vypuštěných rarohů v Čechách a mi díky Vašim informacím byli při tom.

Naše kontaktní adresa :

ZO ČSOP Rokycany, Švermova 748/II, 337 01 Rokycany

Telefonní spojení :

Tel/fax/zázn. 371722686, 603 239922 (p. Moulis)
Tel. 371781607, 736 463737 (Mgr. Kumbera)

O tom, zda-li se rarozi velcí vrátí zpět do české přírody může rozhodnout i Váš finanční příspěvek. Vypouštění rarohů velkých můžete finančně podpořit následujícími způsoby:

• složenkou na adresu : ZO ČSOP Rokycany, Švermova 748/II, 337 01 Rokycany
• bankovním převodem na účet č. 842421389/0800 u České spořitelny, a.s. v Rokycanech
• osobně při prohlídce areálu

Za jakýkoli finanční příspěvek předem děkujeme.

Sova pálená se vrací

Sovy patří mezi nejkrásnější opeřence. Navíc jsou velice užitečné v zemědělství a to především sova pálená, která je velká asi jako holub s rozpětím 90 centimetrů. Na první pohled má jemné nadýchané peří a srdčitý závoj kolem obličeje. Její hlas je možno označit jako skřípání, sténání a chrčení. Vyskytuje se v blízkosti lidských obydlí a hnízdí v kostelních věžích, polních stodolách, zříceninách a v neposlední řadě i ve vhodně vyvěšených budkách. Hnízdí od dubna, někdy i dvakrát ročně. Samice sedí od začátku na 4 až 7 vejcích, takže vylíhlá mláďata jsou později různě velká. Sezení na vejcích trvá 30 až 34 dnů a péče o mláďata osm týdnů. Je ptákem výrazně nočním a živí se v 95% hrabošem polním. Dalším důkazem o užitečnosti tohoto ohroženého pomocníka zemědělců je skutečnost, že svoji přirozenou potravu loví nejen v otevřené krajině, ale také uvnitř zemědělských objektů a je jen škoda, že těchto užitečných pomocníků člověka stále ubývá! Příčiny vidíme především ve stylu obhospodařování zemědělské půdy, v ubývání hnízdních příležitostí, ale i v používání chemických látek v zemědělství. A co lze podniknout? Pokud se chcete jakýmkoli způsobem podílet na ochraně sov či jiných živočichů, kontaktujte nejbližší organizaci Českého svazu ochránců přírody a ta Vám jistě poradí. Možnost praktické ochrany spočívá např. v pečlivém mapování výskytu, přípravou vhodných hnízdišť nebo vlastní odchov a vypouštění do volné přírody. A právě zde začal jeden z projektů 29/01 ZO ČSOP Rokycany. V roce 2000 jsme vypustili první dvě mláďata z našeho chovu, která se nám podařila odchovat. Dostala kroužky: D 136 361 a D 136 362 - Národní muzeum Praha. Vlastní vypouštění probíhalo v Dílech nedaleko Rokycan, tedy na lokalitě, kde sova pálená v minulosti dříve hnízdila. Metodou volného letu se nám podařilo úspěšně vypustit mláďata, která si nejprve tři týdny zvykala na nový domov a posléze byla vypuštěna ze starého holubníku, který by mohl sloužit i jako hnízdiště. Mláďata byla ještě další měsíc pravidelně přikrmována. Na život v přírodě byla připravována v prostorné voliéře, kde sama lovila myši a malé potkany. Po dalším sledování bylo zjištěno, že se obě mláďata v místě vypuštění zdržují a využívají předkládané potravy. Zhruba po třech týdnech si však předkládané potravy již nevšímala, což bylo výsledkem přechodu na potravu z přírody. I v roce 2001 jsme na projektu pokračovali.

Začalo to 26.2. kdy jsme objevili v budce první vejce. Samička nakladla celkem 8 vajec (při kontrolách v budce 5.3. - 4 vejce, 12.3. - 7 vajec, 19.3. - celkem 8 vajec) a mláďata se začala klubat postupně. 29.3. - 1 mládě, 2.4. - 2 mládě, 9.4. - v budce 5 mláďat a 13.4. - 6 mláďat. Jedno vejce bylo neoplozené a druhé se nevylíhlo. Všech šest mláďat rostlo jako z vody a zhruba ve stáří tří měsíců byla převezena na místo vypouštění. I tentokrát byla označena ornitologickými kroužky - Národní muzeum Praha - číslo D 150 723 až D 150 728. Před tím však následoval výcvik v lovu živé kořisti a rozlétání v prostorné voliéře. Podle známého scénáře si však tentokrát díky nepřízni počasí mladé pálenky zvykaly na místo svého budoucího života celý měsíc. Čekalo se jen na posekání okolního obilí a vhodnější počasí. To také 28. srpna přišlo. V podvečer jsme tyto překrásné sovy vypustily do volné přírody, aby založily novou, prosperující populaci, která na rokycanském okrese doposud chybí. Tím však naše snahy neskončily. Při druhé snůšce jsme odchovali čtyři mláďata, která byla vypuštěna do volné přírody na jiném místě a obohatila tak biodiverzitu našeho okresu.

Stalo se tak 5. listopadu. Tentokrát byl pro vypuštění vybrán kostel v Mešně, okr. Rokycany, který v současné době poskytuje azyl spíše holubům. Nejprve byla rokycanskými ochránci zbudovaná vypouštěcí klec, která současně může sloužit i jako hnízdiště. Na osvědčenou metodu volného letu si zvykala skupinka sedmi sov, přičemž čtyři pocházejí z vlastního odchovu a tři byly získány z odchovu stanice ochrany fauny v Pavlově, což je vhodné především z hlediska genetického potenciálu nově vznikající populace. Sovy byly opět označeny ornitologickými kroužky : Národní muzeum Praha D 150 735 až 150 738 (vlastní odchov), D 36192, D 36193 a D 48449 (odchov Pavlov). Nejdříve si mláďata dva týdny zvykala na nový domov a posléze byla vypuštěna. Další období dle potřeby budou pravidelně přikrmována. Na život v přírodě byla připravována v prostorné voliéře, kde sama lovila myši a malé potkany. Tím však naše snahy nekončí. Již dnes se připravujeme na další chovatelskou sezónu a vytypováváme další vhodná místa ke zbudování potřebných hnízdišť. V případě, že se nám odchov podaří i v letošním roce, rádi bychom v započaté práci pokračovali. Provádíte-li aktivity v sovách pálených na okrese Rokycany, budeme rádi, když nás o tom budete informovat nebo naleznete-li náhodou takto označenou sovu, děkujeme.

Ledňáček a skorec

Ledňáček říční a skorec vodní jsou u většiny ornitologů velice oblíbenými ptačími druhy, kterým je věnována velká pozornost. Proto se i naše organizace zapojila do programu ALCEDO, jehož vyhlašovatelem a zároveň řešitelem je ZO ČSOP Vlašim.

Ledňáček říční - pták dlouhý asi 16 cm, díky svému typickému zbarvení a způsobu života nelze zaměnit s jiným druhem. Obvykle jej vyplašíme u vody a vidíme jak odlétá těsně nad vodou někam pryč. Vyžaduje klidné, čisté a na drobné ryby bohaté vody s dostatkem míst, kde může číhat na kořist a svislou písčitou či hlinitou stěnu, která je vhodná k vyhrabání nory. Hnízdění probíhá brzy na jaře, zpravidla v dubnu. Ledňáček je pták věrný svému loňskému hnízdišti, a proto ve stejných hnízdních norách hnízdí několik let. V hnízdní kotlince snáší samička šest až sedm vajíček, na kterých sedí střídavě oba rodiče 18 až 21 dnů. Mladí ledňáčci vyletují zhruba po 23 až 27 dnech. Než se naučí sami lovit jsou dokrmovaná svými rodiči. Ledňáčci mohou hnízdit dvakrát až třikrát za rok. Ledňáček zaujme pozorovatele svým nevšedním zjevem, stylem svého života i potřebou ochrany čistoty vod, a proto se mu také říká létající drahokam našich vod.

Skorec vodní - pták dlouhý asi 18 cm podobný svým tělem střízlíkovi se zavalitým tělem velikosti kosa, krátkými zaokrouhlenými křídly a krátkým, vztyčeným ocasem. Má silné a dlouhé nohy. Jeho zbarvení je tmavě hnědé až černohnědé a má bílou náprsenku. Létají frčivým letem nad vodou a za letu zpravidla volají. Jejich domovem jsou potoky a rychle tekoucí řeky s chladnou vodou a štěrkovitým dnem. Mají rádi skalnaté okolí a zalesněné břehy, kde mohou snadno budovat svá hnízda. Skorci stejně tak jako ledňáčci začínají hnízdit velmi brzy na jaře. Velké kulovité hnízdo s postranním vchodem umisťují na nejrůznější místa - pod podemleté břehy, vodopády či mosty. Na zmeliorovaných potocích zpravidla skorci nenacházejí příliš vhodné možnosti k hnízdění, což je jistě škoda. Proto se jim snažíme pomoci vyvěšováním polobudek na vhodná temná místa. Samička snáší obvykle čtyři až šest vajec, na kterých sama sedí asi 16 dní. Hnízdění probíhá od března do června a snůšky mohou být i dvě. Hnízdní péče o potomstvo trvá kolem 19 až 25 dnů. Skorec zaujme pozorovatele také svým zajímavým stylem života a schopností pohybovat se jako jediný z pěvců pod vodou. Snad proto jej někdy nazýváme vodním kosem.

Naše ZO ČSOP Rokycany se dlouhodobě věnuje sledování výskytu opeřenců na okrese Rokycany. Vzhledem k tomu, že ledňáček i skorec patří mezi opravdové skvosty naší přírody, rozhodli jsme se pokračovat na projektu, který koordinuje Mgr. Pavel Čech ze ZO ČSOP Vlašim. Využili jsme dosavadních zkušeností a připomínek garanta projektu k tomu, abychom zjistili jak se vyvíjí stávající populace obou druhů. Současně jsme kromě monitorování obou druhů prováděli i další činnosti s tím související. Výrobou a rozmístěním budek na vhodných lokalitách jsme připravili vhodné hnízdní podmínky především pro skorce vodního a část našeho úsilí jsme věnovali i popularizaci projektu mezi širokou veřejností, především v příspěvku, který byl odvysílán v Českém rozhlase. Smyslem a cílem našeho projektu je především mapování výskytu obou sledovaných druhů v závislosti na klimatických podmínkách, nabídce potravy a praktická podpora hnízdních příležitostí pro ledňáčky, skorce a další ptačí druhy / především konipasy horské a bílé /, které žijí kolem vody a které by mohli obsadit vyvěšené budky na místo skorců. Zároveň jsme chtěli dlouhodoběji sledovat určitý zajímavý druh a popularizovat jeho přítomnost na rokycanském okrese, zvláště u skorce vodního, který díky svému zbarvení a způsobu života uniká pozornosti. V tomto směru je lepší situace u ledňáčka, kterého zná téměř každý. Ten však díky tomu může být člověkem i pronásledován buď proto, že loví ryby nebo pro svoje pestré peří. Dalším faktorem, který může ovlivnit početnost jsou i kruté mrazy, kdy oběma druhům zamrzne příležitost k obživě a musejí se stěhovat jinam. Dalším faktorem, který negativně působí na výskyt jsou přirození nepřátelé. Zde je nutné vzpomenout kromě dravců, hlavně šelmy, z nichž nejvíce na Rokycansku působí norek, který je obyvatelem téměř každého potoka. Problém může činit i vydra, která stejně jako norek může vyhrabávat hnízdní nory či vybírat budky u obou druhů, ale ta zatím na okrese není příliš rozšířena. Posledním vážným negativním faktorem ovlivňujícím oba druhy je samozřejmě čistota prostředí, ve kterém se oba druhy vyskytují. V rámci našeho projektu jsme kromě prokázání hnízdění u ledňáčka říčního a skorce vodního na našem okrese dokázali zhotovit a umístit sedmdesát budek, které zcela jistě pomohou především skorci k bezpečnému hnízdění. Tyto jsme instalovali především na břehy potoků, pod jezy a v neposlední řadě i pod mosty, které mohou být vhodným hnízdištěm nejen skorců, ale i dalších opeřenců vázaných na vodu.

Dravci a sovy

Český svaz ochránců přírody v Rokycanech je organizací, jejíž specializací jsou dravci a sovy žijící na okrese, ale i mimo něj. Činnost organizace je směřována spíše prakticky, tzn. že se snažíme vybrané druhy dravců a sov / raroh velký a sova pálená / odchovávat a vypouštět zpět do volné přírody, přičemž preferujeme okres Rokycany v případě sovy pálené. Loňský odchov u této nejkrásnější sovy činil 10 mláďat, z nichž 6 bylo v srpnu vypuštěno v Dílech u obce Volduchy. Mláďata byla označena ornitologickými kroužky - Národní muzeum Praha - číslo D 150 723 až D 150 728. Další 4 mláďata / D 150 735 až D 150 738 / byla vypuštěna z kostela v obci Mešno. Raroha velkého vypouštíme ve vzdálených severních Čechách, konkrétně v Ústí nad Labem, kde bylo vypuštěno již deset těchto krásných sokolovitých dravců.

Ještě v minulosti patřili dravci a sovy k běžným obyvatelům naší přírody. K jejich postupnému ubývání a u některých druhů i vymizení přispěla zejména změna životního prostředí, velkovýrobní způsob v zemědělství spojený s chemizací, rozvoj turistiky a návštěvnosti lesa i nedostatek vhodného prostředí pro hnízdění.

V České republice hnízdí nebo ji pravidelně navštěvuje zhruba 30 druhů dravců a sov. Většina z nich patří mezi chráněné druhy. Člověk - ochránce - se na jejich ochraně může podílet pasivně / nebude je rušit či hubit / nebo aktivně / vyvěšováním budek, přikrmováním, opětovné vypouštění odchovaných jedinců - převážně mláďat /. Aby byla jakákoli ochrana těchto krásných ptáků úspěšná musí vycházet ze znalostí ovlivňujících faktorů / potrava, rozmnožování, prostředí /. Cílem projektu je zmapování současného stavu dravců a sov na území " Zvoníčkovny ".
Na této lokalitě byli pozorováni:

Včelojed lesní - dravec velikosti káně s rozpětím 115 - 125 cm. V letu je útlejší než káně, má užší křídla a delším ocasem na němž jsou 3 dobře patrné proužky / 1 širší na konci a 2 úzké poblíž kořene /, zbarvení je variabilní.

Krahujec obecný - dravec velikosti hrdličky s rozpětím 60 - 80 cm. Má krátká a široká křídla a dlouhý ocas se 4 pruhy. Rychlé údery křídel střídá s klouzavým letem.

Jestřáb lesní - dravec velikosti káně s rozpětím 100 - 120 cm. Stavba těla je podobná krahujci.

Káně lesní - dravec větší než vrána s rozpětím 110 - 135 cm. Má široká křídla s 5 napjatými ručními letkami a krátký vějířovitý ocas. Zbarvení je variabilní.

Moták pilich - menší a štíhlejší než pochop s úzkými křídly a bílým kostřecem. Samec je světle šedý s černými špičkami křídel, samice tmavě hnědá.

Moták pochop - největší moták s rozpětím 110 - 140 cm. Létá klouzavým letem s křídly do V.

Poštolka obecná - menší druh sokola s rozpětím 70 - 80 cm. Samec se šedivou hlavou i ocasem, samice a mláďata jsou cihlově hnědá.

Výr velký - největší sova u nás s rozpětím 170 cm. Zjištěna pobytová znamení / vývržky, pera /.

Kulíšek nejmenší - velikost špačka.

Puštík obecný - mohutnější než kalous s variabilním zbarvením.

Kalous ušatý - velikosti holuba, zmenšenina výra.

Součástí projektu bylo i zhotovení a rozmístění 5 nových budek, které budou moci využít především puštíci, kalousi či poštolky k hnízdění.

Dravci a sovy patří k ozdobám naší přírody. I když stojí na vrcholu potravního řetězce a nebezpečí ze strany přirozených či nepřirozených nepřátel je velká stojí za to vyvíjet tlak na jejich aktivní či pasivní ochranu. I v tomto duchu byly odvysílány dva naše příspěvky o spolupráci LČR a ČSOP v Českém rozhlase a připravena je i celostránková reportáž pro Rokycanský deník. Své sehrává i propagace mezi místními mysliveckými sdruženími, které přehodnocují svůj vztah k dravým ptákům a snaží se chápat jejich nenahraditelnou úlohu v přírodě. I široká veřejnost je dravými ptáky silně unešena a ráda využívá naši záchrannou stanici, kde jsou umístěny některé trvale handicapované druhy dravců a sov, jako zdroj dalšího poznání.

Biologická ochrana lesa

Využití hmyzožravého ptactva při regulaci živočišných škůdců v lesním hospodářství a zemědělství se věnuje v posledních letech zvýšená pozornost. Vede k tomu snaha zvýšit při ochraně rostlin podíl neškodných biologických činitelů, kteří nenarušují přírodu a životní prostředí. Chemizace, od které si lidstvo slibovalo vyřešení ochrany rostlin před hmyzími škůdci, přinesla kromě kladných výsledků i průvodní nepříznivé dopady na přírodu. Současně se začala projevovat i rezistence mnohých hmyzích druhů vůči jednotlivým insekticidům.

Naší snahou bylo vytvoření dalších podmínek k případnému hnízdění zpěvného ptactva v zajímavé lokalitě rokycanského okresu, kde jsme volně navázali na obdobný projekt z minulých let. Díky výborné spolupráci s LS LČR s.p. jsme projekt realizovali v lokalitě " Zvoníčkovna ", která je přírodní rezervací. Jedná se o lokalitu o výměře 8,67 ha ležící v k.ú. Kornatic. Byla vyhlášena v r. 1956 a nachází se v lesním komplexu, přibližně 8 km jižně od Rokycan, 5 km západně od Mirošova a 6,5 km východně od Šťahlav při tzv. Kočárové cestě vedoucí ze zámku Kozel do dvora zvaného Kamínky. Rezervace je tvořena smíšeným listnatým / převážně dubo-habrovým / lesem s bohatým podrostem hájové vegetace. Střední část území tvoří floristicky pestrá mokrá lesní louka. Území je chráněno jako typická ukázka zbytku přirozených hájových společenstev. Předmětem ochrany je v současném pojetí celý ekosystém chráněného území.

Záměrem projektu byla údržba a doplnění 1055 již vyvěšených budek / 755 sýkorníků, 200 rehkovníků a 100 šoupálkovníků /, které dodala příslušná LS LČR, s.p.. Součástí projektu byly i ekologická výchova a představení jednotlivých typů ptačích budek a navázání spolupráce se ZŠ v Mlečicích, která v rámci pracovního vyučování vyrobila 100 ptačích budek, které byly zdarma rozdány při prezentačních akcích pořádaných společně naší ZO ČSOP a LS LČR, s.p. ve Spáleném Poříčí. V rámci těchto " Otevřených dveří " byla kromě živočichů chovaných v záchranné stanici živočichů prezentována i činnost LČR, což se setkalo s velkým ohlasem a zájmem ze strany veřejnosti. Zájemci si též kromě budky mohli odnést i propagační materiály LČR, s.p. a ČSOP.

Realizovaný projekt účinně přispěl k rozšíření druhové pestrosti na území obou lokalit a bude-li možnost pokračovat na tomto zajímavém a potřebném projektu, jistě se do něho zapojíme. Je zde ještě mnoho nezodpovězených otázek ohledně rozmístění budek a mi bychom v této započaté práci rádi pokračovali.

Rak

Raci patří mezi zajímavé obyvatele tekoucích či stojatých vod. Jsou však vázáni na čistou vodu s dostatečným množstvím různých úkrytů, kde tráví většinu dne. Proto je jejich pozorování dlouhodobější záležitostí. Vzhledem k tomu, že neexistují nám známé žádné objektivní zprávy o výskytu raků na okrese Rokycany, zhostila se tohoto úkolu právě naše organizace.

V České republice lze nalézt tři druhy raků, kteří jsou od sebe poměrně snadno rozlišitelní. Jedná se o raka říčního a raka kamenáče, kteří jsou u nás původními druhy. Naproti tomu třetí zástupce raků - rak bahenní pochází se severovýchodní Evropy a byl u nás uměle vysazovaný v druhé polovině 19. století jako náhrada za vymírajícího raka říčního.

Rak říční - dorůstá průměrné délky 15 cm. Klepeta má široká, na nepohyblivé části klepeta je naznačen zářez. Rostrum vybíhá v ostrý hrot. Na hlavohrudním štítu za očima jsou dva páry vyvýšenin, ležící těsně za sebou. Krunýř je pevný a celkem hladký, nazelenalé barvy. Dříve zcela běžný druh tekoucích čistých studených řek a potoků.

Rak kamenáč - dorůstá délky okolo 10 cm. Klepeta drobná, tvarem připomínají raka říčního. Zářezy jsou pohyblivé i nepohyblivé části klepet. Hrot rypce tvoří téměř pravoúhlý trojúhelník. Na štítu mezi očima je pouze jeden pár výrůstků. Obývá zvláště horské a podhorské části toků řek.

Rak bahenní - dorůstá délky jako rak říční. Klepeta jsou úzká, dlouhá a štíhlá. Zářez na nepohyblivé části klepet chybí. Na hlavohrudním štítu za očima leží také dva páry vyvýšenin, které jsou podlouhlé. Krunýř je drsný, s četnými hrbolky a poměrně měkký, nazelenalé barvy. Obývá stojaté vody, jejichž intenzivním hospodařením je silně postižen.

Smyslem a hlavním cílem našeho projektu je zjistit rozšíření raků na okrese Rokycany, určení druhu a možnosti rozšíření do jiných vhodných lokalit. Při našich pozorováních jsme se zaměřili především na řeky a potoky s množstvím kamenů, rybníky a nádrže se zabahněným dnem, vodní nádrže a zatopené lomy, kde jsme mohli předpokládat výskyt těchto obdivuhodných živočichů. Vzhledem k tomu, že již máme některé informace z dřívějších let, jde vlastně o pokračování projektu, což je z dlouhodobého hlediska velice vítanou záležitostí. I přesto, že rak není na Rokycansku nijak hojným obyvatelem, začínají se postupně vracet do našich vod.

Vlastní sledování jsme prováděli především v odpoledních až večerních hodinách, neboť rak je živočich převážně noční a setkat se s ním za dne je víceméně náhodné. Proto jsme procházeli koryta potoků a nadzvedávali kameny a sledovali, zda jsou raci přítomni. Zajímala nás především přítomnost alespoň jediného raka na lokalitě, neboť rak patří mezi bioindikátory zdravého vodního prostředí. Tam, kde se vyskytuje, lze usuzovat, že se zde vyskytuje dobré přírodní prostředí pro výskyt nejen raka, ale také dalších druhů živočichů. V rámci našeho projektu jsme využili i poznatků rybářů, kteří nám prozradili lokality, na kterých se rak dříve vyskytoval. Bohužel jich nebylo mnoho, neboť Rokycansko není příliš bohaté na vodní plochy, které by byli vhodné pro raky. Přesto jsme věnovali pozornost všem dostupným plochám. I přesto, že se u nás mohou vyskytovat tři druhy raků / říční, bahenní a kamenáč / setkali jsme se na okrese Rokycany řídce pouze s prvním z nich, tedy rakem říčním. Ten se však vyskytoval pouze v omezeném množství na níže uvedených lokalitách. Lokality jsme navštěvovali nepravidelně za různého počasí a výsledky ukazují na vzrůstající tendenci oproti minulých rokům.

Přestože populace a samotná přítomnost raků na rokycanském okrese nepatří k nejsilnější je vidět, že se zde raci ještě v omezeném množství vyskytují a dokonce jejich populace i rozšíření mírně stoupá. Proto je nutné v projektu pokračovat i v dalších letech a neustále srovnávat výskyt a množství lokalit. Díky podpoře ÚVR ČSOP se podařilo odstartovat projekt, který se bude zabývat sledováním výskytu raků na rokycanském okrese a za několik let přinese své výsledky.

Mihule

Mihule patří do třídy kruhoústých obratlovců, která není početná. Základním rozdílem mezi kruhoústými, parybami a rybami je hřbetní struna, která je u kruhoústých přítomna po celý život, u paryb a ryb a ostatních obratlovců jen v raných vývojových stádiích, potom se mění v kostní obratle, které tvoří páteř. Pouze u kruhoústých obratlovců zůstává hřbetní struna po celý život. Kruhoústí nemají čelisti, kostru ani lebku - charakteristický znak všech ostatních obratlovců.

Mihule mají červovité tělo, jejich ústa jsou kruhovitá nebo oválná a tvoří výkonnou přísavku. Na přísavce jsou četné rohovité zuby, uprostřed je jazyk , který má funkci pístu. Dohromady tak vzniká velmi účinné sací ústrojí. Mihule mají velmi dobře vyvinuté oči, dvě hřbetní ploutve a ploutev ocasní. Mihule mohou žít jak ve slané, tak i sladké vodě. Vytírají se však pouze ve sladké vodě, a proto táhnou vysoko do horních toků řek. Žijí často v hejnech, vymílají pro potomstvo trdliště, kam kladou velké množství jiker a po vytření obvykle hynou. Z jiker mihulí se líhnou téměř průzračné larvičky - minohy, které se jak vzhledem, tak i chováním zcela odlišují od dospělých mihulí. Minohy žijí v zabahněných zátokách řek i potoků s mírným proudem. Když je proud z trdliště snese do takového místa, klesnou ke dnu a zavrtávají se pomocí horního rtu do bahnitého substrátu. Když si vyhloubí nevelkou díru, zpevní její stěny slizem. Zůstávají pak stále v těchto úkrytech a vystrkují jen hlavičku. Otevřenými ústy procezují vodu, z níž filtrují mikroskopické jedlé částečky. Je-li stanoviště nevhodné, přestěhují se na jiné místo s vhodnými životními podmínkami. Celkem dnes známe asi 30 druhů mihulí.

Smyslem a hlavním cílem našeho projektu je zjistit rozšíření mihulí na okrese Rokycany, především na Padrťském potoce, kde již byly mihule objeveny. Při našich pozorováních jsme se zaměřili především na řeky a potoky, rybníky a nádrže se zabahněným dnem, kde jsme mohli předpokládat výskyt těchto obdivuhodných živočichů. Vzhledem k tomu, že již máme některé informace z dřívějších let, jde vlastně o pokračování projektu, což je z dlouhodobého hlediska velice vítanou záležitostí. Součástí projektu byla i osvětová činnost jednak mezi rybáři a jednak mezi širokou veřejností. O našem projektu byla informována veřejnost ve sdělovacích prostředcích.

Při našem projektu jsme se především zaměřili na mihuli potoční, která byla již na našem okrese zjištěna, dokonce byl naší organizací proveden i záchranný transfer. Tehdy je jednalo o záchranu zhruba stovky mihulí, přičemž zhruba 800 uhynulých mihulí bylo dáno k dalšímu výzkumu garantovi tohoto programu, panu RNDr. Hanelovi z CHKO Blaník.

Vlastní sledování jsme prováděli v různých denních dobách, přičemž jsme procházeli vodní toky a sledovali, zda-li se zde mihule vyskytují. Zajímala nás především přítomnost alespoň jediné mihule na lokalitě, neboť mihule stejně jako rak či vranka patří mezi bioindikátory zdravého vodního prostředí. Tam, kde se vyskytuje, lze usuzovat, že je zde dobré přírodní prostředí nejen pro její výskyt, ale také pro další druhů živočichů. V rámci našeho projektu jsme využili i poznatků rybářů, kteří nám prozradili lokality, na kterých se mihule dříve vyskytovaly. Bohužel jich nebylo mnoho, neboť Rokycansko není příliš bohaté na vodní plochy, které by byli vhodné pro mihule. Přesto jsme věnovali pozornost všem dostupným lokalitám.

Přestože populace a samotná přítomnost mihulí na rokycanském okrese nepatří k nejsilnější je vidět, že se zde mihule ještě v omezeném množství vyskytují. Proto je nutné v projektu pokračovat i v dalších letech a neustále srovnávat výskyt a množství lokalit.

Čáp

Čáp bílý patří do řádu brodivých a čeledi čápovitých sdružujících 19 druhů. Je rozšířen ve střední a východní Evropě, na Balkáně a ve Španělsku, hnízdí také v severní Africe, Turecku a střední Asii. U nás patří čáp k nejoblíbenějším ptákům, žijícím v těsné blízkosti člověka. K nám přilétají proto, aby zde vyvedli své potomky. Jarní přílet na hnízdiště začíná koncem března a vrcholí v první polovině dubna. Na Rokycansku je pravidelně pozorován na hnízdištích kolem 10. dubna. Jakmile čápi svá hnízda obsadí, začnou je pečlivě opravovat, čistit a přistavovat. Hnízdní materiál tvoří větve, klacky, drny a případně další čápem nalezené materiály. Tuto činnost provádí zpravidla samec, který přilétá ze zimoviště dříve než-li samice. První vejce snáší samička v druhé polovině dubna a sedí na nich v rozmezí 29 až 33 dnů. Z dvou až pěti vajíček se ptáčata rodí v rozmezí tří až pěti dnů. Jsou slepá, pokrytá jen bílým prachovým peřím. Rodiče je krmí zpočátku natrávenou potravou složenou z žab, rybek a hrabošů. Za bedlivého dozoru starých čápů mláďata dospívají asi po dvou měsících, kdy se sama učí létat. Po vyvedení mláďat svá hnízda opouštějí už na konci srpna, aby se společně s ostatními vydali na dalekou pouť. Naši čápi odlétají na svá zimoviště přes Maďarsko, Bulharsko do Turecka, a odtud přes Malou Asii a východní pobřeží Afriky až k jejímu nejjižnějšímu cípu. Na své cestě za teplejším podnebím překonají vzdálenost téměř 10.000 km a denně uletí 150 až 300 km. U nás čápi hnízdí především v rybničnatých a bažinatých oblastech, osidlují však i krajinu jiného typu. Hnízdo si staví na stromech, střechách, komínech případně sloupech elektrického vedení. Průměr hnízda dosahuje 80 až 250 centimetrů a jeho hmotnost může dosahovat až 900 kilogramů. Čáp je poměrně velkým ptákem - měří kolem jednoho metru. Hmotnost se pohybuje u samce od 3,0 do 4,4 kilogramů, samice od 3,0 do 3,6 kilogramů a rozpětí jeho křídel téměř dosahuje délky dvou metrů. Bílé zbarvení těla výrazně kontrastuje s černými letkami na křídlech a červenou barvou zobáku a nohou. Samička je rozeznatelná jen díky poněkud menší velikosti. Staří ptáci mají na krku poněkud delší pera, mladí ne. Mimoto poznáme mladého ptáka podle zpočátku černého a později dlouho světle červeného zobáku s tmavou špičkou. Pohlavně dospívá čáp až třetím rokem života, hnízdit začíná však ve věku 4 až 6 let a dožívá se 8 až 14 let, přičemž nejvyšší zjištěný věk čápa byl zjištěn 27 let ! Zajímavá je i potrava čápů. Z dřívějších žab dnes největší položku tvoří hraboš polní. Proto má dnes čáp význam i pro zemědělství. V době hnízdění může jeden čáp ulovit až 44 hrabošů za den. Kromě jiného však čápi mohou lovit i jiné drobné savce, obojživelníky, plazi, ryby a nepatrně i ptáky. Důležitou potravní složku představuje hmyz, zejména brouci, sarančata, kobylky a dloukřídlí. Čápi však nepohrdnou ani mršinami.

Ani na rokycanském okrese není čáp bílý neznámým prvkem. Jeho hnízdění sahá do r. 1946, kdy ve Zbiroze hnízdil na komíně stavení č. 97 a později na komíně továrny. Toto hnízdiště je velice úspěšné, neboť zde pravidelně hnízdí a v letošním roce odchoval tamní pár čtyři mláďata. V r. 1965 vzniklo hnízdiště v Mirošově na komíně bývalého lihovaru. Toto hnízdiště je zde dodnes a v letošním roce zde byla odchována dvě mláďata. Tato dvě hnízdiště - ve Zbiroze a Mirošově byla v letošním roce jediná, kde čápi zahnízdili a vyvedli svá mláďata. Vraťme se však do historie. V r. 1965 vzniká hnízdiště v Oseku na vysokém komíně bývalé cihelny. Toto hnízdiště zaniklo a v r. 1993 bylo postavena náhradní hnízdní podložka na místním JZD. Hnízdiště však není dlouhodobě obsazeno. V r. 1979 začínají čápi hnízdit v Klabavě na komíně bývalé továrny, později v objektu Západočeského masného průmyslu Plzeň. Toto hnízdiště bylo často využíváno. V posledních letech jsou zde čápi z jara pozorováni, ale bez toho, aby zde zahnízdili. Domníváme se, že je hnízdo příliš vysoké a proto se ještě před začátkem hnízdění pokusíme hnízdo rekonstruovat, respektive jej vyčistíme a snížíme. Po tomto zákroku zde snad čápy opět zahlédneme. Nyní však usilovně sháníme finanční prostředky na tento zásah. V r. 1983 vzniká hnízdiště v Kařeze na komíně bývalé cihelny, která je později zbourána. Proto se staví náhradní podložka na vysokém kovovém stožáru nedaleko od původního místa. Tuto podložku čápi přijali a několikrát zde i hnízdili. Toto hnízdo jsme za pomoci vysokozdvižné plošiny čistili. V r. 1993 bylo založena další umělá hnízdní podložka a to v JZD v Rakové. Do Holoubkova na železniční stožár troleje byli čápi lákáni od r. 1994. Bohužel již dnes toto hnízdiště neexistuje. V rámci projektu " Rod Ciconia a ostatní brodiví " bylo v r. 2000 postaveno další hnízdiště na Radnicku v lokalitě " Ovčín " na kovovém stožáru. Ani zde však k hnízdění čápů zatím nedošlo a tak šest mláďat ze Zbiroha a Mirošova jsou jedinými čápy, kteří na Rokycansku vylétli v r. 2001 a rozšířili tak populaci velice užitečného ptáka, kterým čáp bezesporu je.

Na Rokycansku lze však při troše štěstí zahlédnout ještě jednoho ze dvou druhů našich čápů - čápa černého. Tento blízký příbuzný čápa bílého je kromě spodní strany těla černý, v šatě starých ptáků se zlatozeleným purpurovým a měděně kovovým leskem, samice je zbarvena o něco matněji a je trochu menší. Mladí ptáci jsou šedočerní, bez lesku. Zobáky a nohy jsou v prvním roce zelenavé, ve druhém šedočervené a když ve třetím roce ptáci dospívají, jsou při hnízdění nohy i zobák svítivě červené, jinak tmavě hnědočervené. Čáp černý je o něco menší než čáp bílý, je dlouhý asi 90 cm a v rozpětí měří 190 cm. Hnízdí zpravidla vysoko na starých stromech. Snáší 2 až 5 bělavých vajec, na nichž sedí střídavě oba rodiče kolem 30 dnů. Čáp černý je rybožravější než čáp bílý. Loví v malých potocích ryby dlouhé do 25 cm, žáby i mloky a nepohrdne ani hraboši či kobylkami. Potravu přináší do hnízda až ze vzdálenosti 10 km.

I když se čáp bílý i jeho bratr čáp černý těší v naší republice ochraně - stavy čápů neustále klesají. Důvodem jsou trvalé změny v krajině, hlavně mizení vlhkých biotopů, odvodňování luk a polí, zbytečné meliorace, regulace toků a jejich napřimování. K zániku populací přispívá i používání chemikálií v zemědělství, špatné počasí v době hnízdění a době tahu či přímé pronásledování, zejména střílení a odchyt čápů na tahu či zimovištích.

A jak lze čápům pomoci.

Především ochranou hnízdních biotopů, obnovováním vlhkých stanovišť, budováním hnízdních podložek a ochranou tahových cest a zimovišť.